kino / dokument Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista Všechny interpretace jsou správné, říká Švankmajer Filmová recenze Vojty Ryndy Athanor je středověká alchymická pec. Jmenuje se tak také společnost proslulého filmaře Jana Švankmajera a producenta Jaromíra Kallisty, v níž se podobně jako v oné peci taví magické obrazy, sváří protikladné principy a bublají temné síly. Dokument Alchymická pec se na Švankmajerovu tvorbu kongeniálně napojuje a překračuje hranice pouhého dokumentárního portrétu. Z toho bohatství obrazů, objektů a výtvarných nápadů oči přecházejí a rozum nad ním zůstává stát. A zastavit vlastní rozum je také to nejlepší, co může člověk tváří v tvář tvorbě Jana Švankmajera (*1934) udělat. Jeden z celosvětově nejproslulejších českých filmařů, který je zároveň i svébytným výtvarníkem a čelním tuzemským surrealistou, se ve svém celoživotním díle řídí vlastním i kolektivním podvědomím, pudy a jinými iracionálními impulzy. Jeho snímky a další umělecké výtvory jsou ohromujícím proudem tajemných, tělesných, sexualizovaných, morbidních, brutálních a jedním slovem fascinujících obrazů, jehož zdroj jako by neměl nikdy vyschnout – právě proto, že tryská z hlubin lidské duše, tak, jak se ustanovila už v době kamenné. Jak surrealisté a jejich „příbuzní“ psychoanalytici zdůrazňují, žádná civilizace nitro duše v jeho podstatě nezměnila, jen ho obalila tenkými nánosy rozumu. Dokument Alchymická pec natočili filmaři Adam Oľha a Jan Daňhel, kteří se Švankmajerem spolupracovali na jeho posledním celovečerním snímku Hmyz (2018) jako kameraman a střihač. Švankmajer a jeho stálý spolupracovník Jan Kallista je oslovili, aby se pokusili zakonzervovat tvořivé procesy, jež pohánějí jejich filmovou společnost Athanor. Oľhovi a Daňhelovi se podařilo daleko víc. Alchymická pec je totiž také hlubokým ponorem do Švankmajerovy umělecké „kuchyně“, zachycením dynamiky jeho přátelského a profesního vztahu s Kallistou, s nímž filmař tvoří jedno z nejzajímavějších uměleckých partnerství v české kinematografii, a vzdáním holdu Švankmajerově dnes již bohužel nežijící manželce a spolupracovnici Evě, jejíž role v tomto filmu i v umělcově tvorbě je nezastupitelná. Neobvykle otevřený Švankmajer Výpovědní hodnota Alchymické pece je o to obdivuhodnější, že Švankmajer patří k umělcům notoricky odmítajícím svou tvorbu vykládat. Jistě i díky profesnímu partnerství se Oľhovi a Daňhelovi nebývale otevírá a vysvětluje své principy a metody. Často tak činí prostřednictvím lakonických vět, které působí jako slogany z uměleckého manifestu. „Nevěřím ve vývoj umělce, nevěřím ve vývoj umění, nevěřím ve vývoj vůbec. Tvorba je vždy sobecká. Všechno ušlechtilé má i svou pudovou stránku. Co je první, je nejsilnější. Sny jsou realita. Tahle civilizace se sny nepočítá.“ A zejména: „Všechny interpretace jsou správné.“ Tuto mantru Švankmajer zdůrazňuje v úsměvné scéně, v níž vysvětluje svou masivní popularitu v Japonsku tím, že si Japonci myslí, že jeho výjevy mají nějaký pevně daný význam. Jak se totiž v dokumentu říká na jiném místě, Švankmajer na diváka nebo konzumenta téměř vůbec nemyslí, protože v opačném případě by jeho tvorba nebyla autentická. Pokud bere konzumenta v potaz, tak proto, aby ho mátl – například prostřednictvím charakteristických velkých detailů bezvýznamných věcí, které člověka nutí hledat v nich význam. Jinde Švankmajer detailně popisuje, jak se snaží prostřednictvím obrazů vyvolat hmatové počitky filmem nesdělitelné nebo jak nemá rád počítačovou animaci právě proto, že nepracuje s „dotýkanou realitou“. Opakující se motivy jídla Hmat, přeneseně vzato fyzický kontakt, je pro Švankmajera zcela zásadní. Příznačná je třeba scéna, v níž vypráví, jak opatlával fetiše kukuřičnou kaší smíchanou s krví a jak pak tyto sošky potkani zcela ohlodali nebo jak do nich mouchy masařky nakladly hemžící se larvy. Vypovídající je i umělcova obrovská sbírka roztodivných, hlavně tribálních předmětů z celého světa. Švankmajer podobné sám vyrábí: „Vytvářím takové, které si nemůžu koupit,“ vysvětluje. Oľhovi s Daňhelem se podařilo také napojit na švankmajerovské asociativní plynutí výjevů a významů. Alchymická pec je volným tokem výjevů a scén, pod jehož hladinou však lze cítit i strukturu. Pravidelně se opakují například záběry společné konzumace jídla, které korespondují s motivem jídla ve Švankmajerových filmech. Sám tvůrce pak vypráví, jak coby dítě odmítal jíst. Dokument také traktují hojné ukázky z umělcových filmů – celovečerních, jako jsou Spiklenci slasti, Něco z Alenky, Lekce Faust, Otesánek a další, nebo z méně známých starších a krátkých. A průběžnou dějovou linku v jinak nenarativním snímku představuje organizování velkolepé výstavy v Eye Film Museu v Amsterdamu. Hluboko do nitra A i pro zasvěceného znalce Švankmajerova díla budou nesmírně přínosné momenty, v nichž autoři dokumentu umělce „rozmluvili“ o soukromých věcech. Švankmajer vzpomíná na svůj experiment s LSD, vzpomíná na extrémně úzkostnou matku i víceméně lhostejného otce, a hlavně detailně mluví o milované manželce Evě – včetně toho, jak po její smrti skončil v blázinci nebo jaké sny se mu o ní nyní zdají. Výtvarně strhující, poučná a zároveň nesmírně vtipná Alchymická pec měla nastoupit do českých kin na jaře a pak na podzim, ale oba pokusy kvůli pandemii selhaly. Na Slovensku měla kinopremiéru v říjnu. Další uvedení na velkých plátnech se plánuje. Alchymická pec REŽIE Adam Oľha, Jan Daňhel SCÉNÁŘ Adam Oľha, Jan Daňhel HERECKÉ OBSAZENÍ Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová (a.z.), Jaromír Kallista… DÉLKA 117 min. Hodnocení: Pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu